reportáž psaná na oprátce.

ne, že bych v ten slavný den nemohla dospat, to se vážně říct nedá. v šest mi zazvonil budík, típla jsem ho a málem nevstala. udělala jsem ty věci, co každé ráno - vyhnat z dutiny ústní rodinku myší, která se tam přes noc zabydlela, najít něco do žaludku, namalovat si obličej na ksicht. nejsložitější bylo obléct se. punčochy se mi pořád rolovaly dolů, až jsem se s tím nakonec smířila a nechala to být. do šatů jsem se dostala s obtížemi - jejich oblečení vyžaduje několik gymnastických póz a když člověk není po ránu oblečený... rychle jsem se ještě podívala, jak vypadá aldolová kondenzace a příprava poloacetalů a acetalů a už jsem nervózně přecházela z předsíně do obýváku, naznačujíc otci, že už se nemá dívat na rákosníčka (dávali ten díl, kdy bojuje se šneky) a že pojedeme.

otec tu cestu do školy vzal vzpomínkově. postupně jsme minuli mou základní školu, balet, kam jsem chodila když mi bylo pět, mou mateřskou školku, i lidogvou školu umění, kde jsem trpěla za krásných letních odpolední na hodinách hudební teorie. nikdy jsme, zdálo se mi, nejeli tak pomalu. kvůli rozkopanému míráku a okolí jsme se museli proplétat přilehlými uličkami, což by samo osobně nevadilo, kdyby ta kráva, co řídila to červené clio před námi, jela víc než pět kilometrů v hodině. na každém semaforu, který jsme potkali, jsme stáli na červenou - říkala jsem si, že to asi něco znamená.

během zahájení jsem se klepala jak topol osika (salicaceae - vrbovité) a když mi pak někteří přáli štěstí, přišla jsem se, jako by mi kondolovali. pak přišel ten zásadní okamžik, kdy jsem udělala zásadní chybu - pomyslela jsem na to, že NECHCI reakční kinetiku. průhledný žetonek, zelenou fixou napsané dvě cifry. patnáct. ohlédla jsem se ke spolužačkám, ani jsem nemusela nic říkat - musela jsem v obličeji mít vepsáno, co jsem táhla. alena solidárně zbledla. skoro jsem se rozbrečela. na potítku jsem neviděla do papírů, protože jsem měla slzy v očích, a obě zkoušející ke mně pořád chodily - "to umíme..." "udělej si tenhle příklad, tady je exotermická, reagují tři moly..." pomohlo mi to. dala jsem se dohromady a ke stolu šla docela vyrovnaná - "katko, posaďte se, aleno, vy si pojďte táhnout" - nechápala jsem, proč tam standa tak pobíhá a organizuje, chvíli mi trvalo, než mi došlo, že je to jeho práce :) myslím, že se svou reakční kinetikou jsem se porvala s elegancí. když jsem odcházela, cítila jsem se... no, docela v pohodě.

chemická epizoda byla asi to nejzajímavější, co mě za den potkalo - v biologii jsem si vytáhla sympatickou dvacet osm, teorie vzniku života na zemi a minerální výživa rostlin, kterou jsem zvládla poměrně dobře. pak už ze mně všecko napětí spadlo a na další jsem se docela těšila. to byla možná chyba, kdybych se u toho romantismu trochu víc stresovala, třeba bych podala lepší výkon. ovšem na metaforu, metonymii a synekdochu, přestože jsem béčkovým otázkám z češtiny věnovala neúměrně víc času, než celé angličtině. možná byla také chyba v tom, že jsem začala slovy "takže romantismus"... :)

zatímco jsme čekaly na angličtinu, povídaly jsme si na chodbě. najednou přišel standa, připlížil se aleně za záda a řekl: "aleno..." všem se nám zastavilo srdce - teď jí řekne, že si s ní musí promluvit a pak, že se uvidí v září... "aleno, máte ty moje brouky?" srdce zase začala fungovat - systola - diastola - systola - diastola...

v angličtině to byly spojené státy, což byla pohoda, protože jsem si vážně pěkně popovídala. když je jedna obklopena američany, asi ameriku moc pomlouvat nebude a co jsem mohla odpovědět na jodiinu otázku, zda si myslím, že všichni američani jsou tlustí :D

ještě jedna krize mi ten den nastala - nastoupily jsme téměř v pozoru před maturitní komisi a paní šašková začala předčítat: růžičková chemie chvalitebně - cože? to jako za čtyři? chvíli mi trvalo, než jsem si ta slova dokázala převést do čísel, ale pak jsem si spokojeně oddechla. úleva byla o to větší, že jsme prošly všechny.

nakonec to byl skoro obyčejný den, že...